Pokud se vám obzvlášť vydaří nějaká nová fotografie, určitě ji vedle svého portfolia můžete sdílet i jinde po internetu, a to ať už na různých sociálních sítích nebo fotografických fórech. Musíte ale počítat s tím, že jakmile jednou něco s internetem sdílíte, ztratíte nad tím do značné míry kontrolu. A nic s tím prakticky nenaděláte.
Když totiž fotografie nabude popularity u velké skupiny lidí, začne se rychle stahovat a šířit na další weby. A brzy se bohužel najdou i tací, kteří budou vaši fotku nejen duplikovat, ale navíc se i vydávat za její autory.
Samozřejmě s tím zkusit něco dělat můžete. Můžete svou fotku na internet zveřejnit pouze ve zmenšené podobě, můžete ji opatřit vodoznakem (běžným či neviditelným), můžete zakázat její stahování přes pravé tlačítko myši nebo můžete skákat z webu na web a informovat jednotlivé správce, ať vaši fotku odstraní nebo vás k ní připíší jako autora. To všechno ale bohužel jde obejít a vy se tak nakonec ocitnete vprostřed boje s větrnými mlýny. Jak totiž říkával už doktor Malcolm, život si najde cestu.
A aby toho nebylo málo, z takové propagace vlastně ani nic moc nezískáte. Jistě, z vámi původně sdíleného odkazu může na pár dní významně stoupnout návštěvnost vašeho portfolia, jakmile se ale daná fotka rozšíří po internetu, vaše autorství se ztratí v jeho vlnách a návštěvnost se zase vrátí do normálu, nechajíc tak po sobě jeden sice strmý, leč dost uzoučký kopeček.
Pokud se tedy chcete o své fotky podělit se světem, buďte smíření s tím, že vaše autorství a s ním spojené uznání si užijete jen velmi krátce, než se vaše fotka stane tak říkajíc majetkem veřejnosti. Není to sice ideální, ale tak už to prostě chodí.
Pokud ale své těžce vydřené dílo světu jen tak odevzdat nechcete, můžete si ho prostě jen vytisknout a nechat viset na zdi u sebe doma. Když si totiž internet usmyslí, že vaši fotku chce, nenaděláte nic. Ani se sebelepší technologií nebo sebeděsivější armádou právníků. Může vás však hřát alespoň vědomí, že se vaše dílo skutečně líbí.
